Milí přátelé, dlouho jsem nepopustil uzdu své literární plodnosti a proto zde reaguji na množící se dotazy na to, jak to se mnou bylo v oblasti techniky. Jaké foťáky jsem měl, co za objektivy jsem v životě používal. A protože tahle odpověď se rozhodně nevejde do nějakých stories na instagramu, ani do videa, dáme se do toho tady.

Jako malý hošík jsem zhruba v 6 letech dostal od tatínka svůj první foťáček. Jmenoval se Altissa a nastavit se toho na ní dá pramálo. Což je ale v podstatě jediná výhoda, díky které moje experimenty nedopadaly zvlášť katastroficky. Vše se dalo zachránit a vytáhnout v temné komoře a tak mám dodnes někde pár snímků rodičů focených zespoda z perspektivy malého prcka.

Když jsem se trochu otrkal, začal jsem potají krást rodičům jejich Yashicu-D. Což byl foťák, v té době v hodnotě malé motorky. Horní zrcadlovka ne nepodobná české Flexaretě mě moc bavila a donutila mě pochopit nějaké základy měření expozice. Protože tam se toho dalo nastavit prostě už moc a moc a od oka to prostě nešlo. Tudíž jsem jako pořádný frajer začal používat ručičkový expozimetr. To mi bylo asi 12.

Když jsem dospěl do puberty a začal jsem prohánět holky, začal jsem mít potřebu si občas nějakou na památku vyfotit. To u mě bylo kolem 17 let, protože jsem byl chlapec nesmělý a o 20 centimetrů menší, než moji vrstevníci 😀 (dohnal jsem je až po osmnátce… no nic… zpátky k focení). Mámě jsem tehdy Yashicu brát nemohl a tak jsem v Lucerně, v bazaru u pana Škody (ano, tak dlouho to už je), koupil svůj první pořádný foťák – Prakticu PLC2 s Pentaconem 50 mm f/1.8 (dodnes se mi na ni ve vitrínce práší). Postupně k ní přibyl ještě Zenit-E s Heliosem 58 mm f/2. S tímhle železem jsem řádil pár let a postupně jsem od focení pomalu upouštěl.

Zlom přišel v roce 2002, kdy jsem už jako čtyřiadvacetiletý junák a podnikatel, kvůli potřebě získávat ilustrační fotografie do několika časopisů, které jsem v té době lámal (dělal grafiku). Abych nemusel kupovat úplně obyčejné fotky ruky s injekční stříkačkou, hrnku čaje apod. za 300 – 500 Kč/ks, řekl jsem si, že by bylo dobré si takové ty lehčí věci fotit sám a pořídil tehdy první poloprofesionální digitální zdcadlovku na světě – Canon EOS 300D se setovým plasťákem 18-55 mm f/3.5-5.6. Tady jsem se musel vrátit zpátky na stromy a začít dělat všechno od začátku. Protože jsem vůbec nebyl zvyklý řešit v průběhu focení možnost hrát si hotnotou ISO (ačkoli cokoli nad 400 bylo už nepoužitelné), nechápal jsem vyvážení bílé a teplotu světla… Prostě mi to z toho lezlo zelené, žluté, modré… A než jsem vyexperimentoval, proč se to děje a jak se s tím zachází, asi mi nějaká ta vráska přibyla. Později jsem místo plastového seťáku pořídil plastovou 50 mm f/1.8, na který dodnes nedám dopustit. Není objektiv, který by dokázal zahrát za tak málo peněz tolik muziky a začínajícím canoňákům ji vřele doporučuji. Časem jsem dokoupil Sigmu 70-300mm f/4-5,6 DG Macro, tu jsem časem vyměnil za Canon EF 75-300mm f/4-5.6 IS USM

Když jsem začal fotit trochu koukatelně a byli tu tací (spíš tedy také z vás), které mi byly ochotny za fotky zaplatit třeba 1000 korun, začal jsem pošilhávat po něčem trochu lepším a také po tom, že by se focení mohlo stát kromě koníčku také něčím víc. To se psal rok 2005. I pořídil jsem novou hračku, Canon EOS 20D a k tomu Tamron 17-50 mm f/2.8. Skok to byl  takový, že jsem měl pocit, že to fotí prostě samo. Šum menší, ISO 400 použitelné, krásných tuším 8Mpix místo pěti… Zázrak. S tímhle foťákem jsem už fotil první placené reklamy. V té době jsem používal brutální asi padesátikilové záblesky s ještě brutálnějším názvem Compactron OPS Řevnice 450 UR. Tyhle, pardon, dvě krávy, které měly přepínání 1/2 nebo 1/1 výkon, odpaloval jsem je externím IR čidlem připojeným přes 5metrový kabel pětikolíkem jak u starého kazeťáku, se mnou zůstaly až do dalšího uprade, který přišel v roce 2008. Koupil jsem tehdy zepředu vizuálně téměř identický Canon EOS 40D, který ale už byl zase o krůček dál. Z 8Mpix bylo 10 a brutálně narostl zadní displej. Na něj už se dalo koukat. Dokoupil jsem k němu Canon EF 70-200 f/2.8 L IS USM a měl pocit, že nikdy nebudu potřebovat nic dalšího. Nakonec mi vydržel dva roky a já v roce 2010 koupil na inzerát lehce ohmataný Canon EOS 5D Mark II za úplně neskutečnou cenu od pána, kterého focení nechytlo, ale peníze ho rozhodně netrápily. Proto ho dal asi za půlku. A tím začala moje éra full frame. Tenhle foťák u mě vydržel zatím nejdéle, neuvěřitelných 6 let. Když už jsem měl takové dělo, potřeboval jsem k tomu nový objektiv, protože můj Tamron byl jen pro APSC. K foťáku jsem tedy přikoupil Canon EF 24-70 mm f/2.8 L. Bohužel ale tenhle objektiv s tímhle konkrétním foťákem fakt téměř nefungoval a měl jsem problém s autofocusem už při mírném šeru. Objektiv musel jít do světa a na jeho místo se usadil Canon EF 24-105 mm f/4 L. Tahle kombinace pro mě byla ideální a nafotil jsem s ní opravdu bezpočet zakázek. V té době jsem také polepšil se světly. Potkal firmu Photo Europe a u té jsem zakotvil. Koupil jsem tehdy několik jejich 300Ws záblesků Photon Millenia, k tomu pár 200Ws Digital master s radiovým odpalovačem a měl jsem vše co bylo potřeba k uspokojení i těch nejnáročnějších klientů. Jak čas plynul, přišel na trh hit v podobě bateriových zábleskových světel. Doposud se na lokaci svícení řešilo buď relativně nespolehlivým a málo vydržícím externím bateriovým zdrojem Fomei Panther PowerPack 1500, který byl sice papírově stavěn na cca 500 záblesků, ale v praxi umřel zhruba po padesáti a zbytek se musel svítit jak se dalo, případně jsem si na focení vozil benzínovou 3500W elektrocentrálu, se kterou se mi tahali asistenti. Když se fotilo někde mimo civilizaci, hodil jsem centrálu někam daleko, dotáhl od ní 20metrovou prodlužovačku s bubnem a bylo vyřešeno, ale focení například v centru Mariánských lázní, na kolonádě plné lidí – neřešitelný problém. Hluk, smrad, anebo baterka, která chcípla po 15 minutách focení. A najednou tu byl. Photon Europe HD-600. Průkopník mezi bateriovými světly. Tenhle mazel nejenže vydržel v praxi asi 1000 záblesků (na full nebylo moc často třeba), ale navíc se dal jeho výkon regulovat na dálku z odpalovače a ve verzi HD-600v uměl dokonce HSS. První jsem dostal od firmy zadarmo, za recenzi , další tři jsem pořídil za své, s vekou slevou. Díky Petře. Od té doby jsem nikdy nevytáhl světla na 220V. Ta používám jen v pronajatém atelieru, kde stojí permanentně.

Další změna se odehrála v roce 2016, kdy se mi naskytla možnost koupit asi za čtvrtinu ceny nový Canon EOS 5DS R a zbytek vybarterovat. Opět, ten skok z Mark dvojky byl neskutečný. Ta šílená ostrost, detaily, 50Mpix proti předchozím jednadvaceti. Objetikvy zůstaly a já do roku 2018 fotil vesměs kombinací 5DS R, 24-105 mm f/4 L, 70-200 mm f/2.8 L USM od Canonu. Původně jsem měl bílé sklo se stabilizátorem, ale prodal jsem ho a koupil totéž bez IS, protože mi přišlo ostřejší. Prostě ideální univerzální sestava od glamour, přes potréty do časopisů, reklamu… Zkrátka všechno.

Pak jsem potkal střední formát. Po jedné neveselé příhodě, kdy mě foťák zradil a musel do servisu, a kdy jsem neměl čím fotit, pojal jsem potřebu pořídit druhé tělo. Měl jsem tehdy našetřeno na moje vysněné auto – Mercedes CLS Shooting Brake. Už jsem se jej chystal jet koupit do Německa, ale ve schránce jsem našel dopis s červeným pruhem, že mám okamžitě odevzdat řidičský průkaz, jelikož mě vyfotili na Plzeňské, 96km/h na padesátce. Na fotce sice nebyl nikdo poznat, ale protože jsem nepřebral obsílky k podání vysvětlení na magistrát, rozhodli beze mě a najednou prý nemám papíry. Odvolání jsem prošvihl díky nedoručení rozhodnutí. Zajímavé je, že tenhle dopis o sebrání řidičáku už mi poslali na správnou adresu. No nic. 6 měsíců bez not. Takže se priority rázem změnily. V té době jsem totálně žral videa Sailse Chonga a jeho kreace se středním formátem Hasselblad H4D a já místo auta nechal svou kamarádku Lucku přivézt mi z USA starší Hasselblad H4D s 80 mm, 210 mm a 50-110 mm objektivy. Tady mi tedy po delší době padla čelist a já zjistil, že se učím všechno znovu. Foťák byl asi 2x těžší, 2x pomalejší než všechno co jsem dosud držel v ruce. Zvuk závěrky musíte slyšet, to se nedá popsat, takové líné sssssssht… Máte pocit že než to cvakne, stihnete si dojít na kafe. Ale ten dynamický rozsah cca 15EV, kvalita skel… Prostě se vyplatilo statické věci fotit tím a já to miloval. No miluju doteď, ale k tomu se dostaneme… Na základě vlastnictví tohoto exota (byl jsem jedním z mála v ČR) jsem navázal spolupráci napřed s firmou Penta, která sem Hasseblady dovážela a prodávala a než jsme se stačili domluvit na nějaké užší spolupráci, koupil firmu Hasselblad čínský výrobce dronů DJI a oficiální zastoupení Hasselbladu přešlo pod českého prodejte DJI, firmu Stablecam. Takže jsem vstoupil v jednání s nimi a stal se ze mě ambasador této značky pro českou republiku. Tato spolupráce, kdy jsem si osahal opravdu ty nejdražší foťáky na světě (H6D-100 byla legrácka za milion a každý objektiv asi za 200 tisíc), trvala asi 2 roky, po kterých jsem se rozhodl ve spolupráci dál nepokračovat a nechal ji vyšumět. Udělal jsem pro ně opravdu hodně práce, lektoroval mnoho workshopů, přednášek, točili jsme promo videa, ale bohužel plnění z druhé strany nikdy nepřišlo. Navíc na mě fotografové začali koukat jako na snoba, jehož tvorba je jen dílem drahého foťáku. Marné bylo vysvětlování, že kdyby člověk neuměl fotit, dopadlo by to daleko hůř, protože tenhle foťák má tolik a tolik limitů, že vám neodpustí skoro nic. IS0 400 je už pro něj taky strop a tak dále.

Po relativně krátkém čase jsem začal číst na netu od ostatních fotografů zvěsti o tom, jak krásně fotí nové Sigmy ART. Měl jsem vždy Sigmu spojenou s levnými objektivy, které se snaží dohnat originál od Canonu a své nedostatky proti nim vykupují nižší cenou. Tak tomu tedy bylo v letech dávno minulých, kdy jsem s digitální fotkou začínal a pár si jich zkusil. Trochu skepticky jsem si tedy vypůjčil na test Sigmu 135 mm DG HSM Art a brada mi padla víc, než tomu bylo při prvních fotkách z Hasselbladu. Tam jsem kvalitu čekal, u Sigmy ne. Tam kde s Canonem 24-105 mm bylo rušivé, flekaté pozadí, tam artová sigma vytvořila medově nádherný bokeh, který se prostě nedal absolutně srovnat ani se 70-200 mm f/2.8, kterou jsem taky používal. Jediné přiblížení k tomu byl Canon EF 85mm f/1.2 L, který jsem si občas půjčoval od bohatého kamaráda Saši, jenž ho měl v šuplíku a vyndal ho 3x do roka. Jenže z té canoní 85ky mi dvě fotky z pěti lezly neostré i při cloně f/1.4 a já prostě vím, že ostřit umím a že ruce se mi neklepou.  Sériové snímání a prostě třetina odpadu. U Sigmy se mi to prostě nestávalo. Půjčil jsem si tedy ještě Sigmu 85 mm DG DN Art a Sigmu 35 mm DG DN Art a pak jsem jim volal, že jim je prostě už nechci vracet a jestli nepotřebují nového ambasadora, že jsem právě ukončil spolupráci s Hasslebladem. Chtěli. Za což vám moc děkuju, Zdeňku a spol. :-D. Takže jsem jim vrátil jen tu pevnou 35mm a místo ní nafasoval zoom Sigma 24-35 mm f/2 HSM DG Art, což je pro mě daleko užitečnější sklo a maluje tak božsky, že mě baví víc a víc fotit na kratší ohniska!

Takže od té doby zase fotím na Canon a Hasselblad se válí ve vitrínce vedle Prakticy a staré Altissy. Krásně se na něj dívá a vím, že kdyby mi umřel Canon, mám kam sáhnout, než ho opraví. Ano Hass má stále lepší dynamický rozsah, ale kdo z nás nefotí do rawu, že? A tahat se s 2x těžším foťákem, který umím maximálně 1/800s. Lenost vítězí a může za to jen a jen Sigma. Výsledky s ní jsou prostě na 95% jako z mého středoformátu a to za tu námahu navíc nestojí. Ostrost a bokeh je tak úžasný. No a teď vyšla nová R5ka. A to bude průser. Ta má taky přes 14EV, což znamená, že jediná věc, kde můj starší středoformát mohl vyhrát je pryč. A já budu potřebovat novýho Canona… Doufám, že ho někde vymyslím… 😀

Takže to jsou foťáky a skla… No a světla? Asi před půl rokem jsem si řekl, že moje čtyři HDčka od Photonu už mají nejvyšší čas umřít a taky se tak stalo. A to jedno bohužel neopravitelně. Takže jsem se rozhlédl po českém trhu a protože jsem se už přece jen trochu posunul nejen já, ale i technologie, ukápla mi slina u toho nejlepšího, co tu můžete po Broncoloru (který se sem ani ofiko nevozí a stojí jako nové auto) koupit. Poměr cena/výkon je prostě na jejich straně a za 26 tisíc seženete bateriák s parametry, který hodně moc šlape na paty právě Sirosu od Bronu. A tou značkou je všude se rozrůstající Godox, kterou také používá v kombinaci s Broncolorem již výše zmiňovaný Sails Chong na svých projektech. Firma, která za posledních pár let skočila kvalitou tak nahoru, že přeskočila ostatní čínské výrobce o generaci.  Už jen kvalita zpracování je na první pohled jinde. Nehledě na parametry, jako je stálost barevnosti a výkonu, která tuhle mašinu řadí k top na trhu vůbec. Mluvím tu u Godox AD600Pro. Tahle světla jsou fakt to co jsem potřeboval a odpalovač je prostě fenomenální. Pro ty, kterým jsou tahle silná světla na tahání po horách trochu těžká a pokuju po naprosto famózní variantě do kapsy je tu Godox AD300Pro, který na běžné přisvěcování ve dne nebo blýskání večer úplně stačí. Takže po nich jako správný lenoch koukám už taky. 🙂 A protože i u Godoxu slyšeli na možnosti spolupráce, stal se ze mě také ambasador této značky pro ČR. Díky i vám do Plzně Přemku.

Abych ještě odbočil. Prošla mi samozřejmě rukama nějaká ta technika snad od všech značek. Rád bych vyzdvihl cca 2letou spolupráci s FujiFilmem, kdy jsem pro ně testoval a recenzoval foťáky, dělal přednášky a kurzy a byl mezi X-photographers. Je to už ale dost dávno a v té době tahle značka prodávala v podstatě jen relativně nižší třídu foťáků, než na které jsem byl zvyklý a sám bych si u nich tehdy vybrat nedokázal. To se ale všechno změnilo a jejich kvalita šla taky výrazně nahoru. Když se teď koukám po nových modelech, říkám si „sakra, škoda že jsme nezůstali blíž, taková GFX100.. Sakra…“ Ale tu jsem v ruce neměl, takže si můžu nalhávat, že nebude tak dobrá jak vypadá a vlastně bych ji ani nechtěl… 😀

Co jsem ale v ruce měl asi na 14 dní, je nová Sony a7R IV… Můj první kontakt s pořádnou fullframe bezzrcadlovkou. Dříve jsem měl zhruba na měsíc na hraní Hasselblad X1D, což je sice dělo, ale mělo to své mouchy, hlavně co se týče ovládání, rychlosti a hlavně ceny… Alfa naopak fungovala naprosto úžasně a já měl opravdu velké cukání prodat všechny foťáky a udělat na Sony smutné oči, jestli mi jí nadají s nějakou reklamou levněji 😀 … Nakonec jsem se ale potom, co vyšla R5 od Canonu, rozhodl, že budu věrný. Už jen kvůli sklům od Sigmy, které jsou na Canon a kterých se prostě nevzdám. 🙂

Kdo to dočetl až sem? Jestli vůbec někdo, napište to dolů do komentáře…  😀