Nestává se mi to úplně často. Fotím už asi sedmnáct let a od začátku jsem věrný jedné značce. Začalo to první digitální zrcadlovkou, stříbrným „Rebelem“ EOS 300D. Pětimegapixelová hračka, která na tehdejší dobu uměla fakt zázraky a dala se v Německu pořídit za tři průměrné měsíční platy. V České republice za čtyři. A jak to tak bývá, když si koupíte foťák se základním seťákem, který je vyrobený ze sklenice od jogurtu a dědových kšand, po nějaké době začnete pošilhávat po něčem lepším… A lepším… A ještě lepším. A tak se tomu za ta léta mé fotografické cesty stalo, že jsem od Canonu nashromáždil výbavu asi za půl melounku (samozřejmě v pořizovací hodnotě). A už v podstatě není moc šancí, jak přeskočit k jiné značce. Před pár lety jsem svou stáj rozšířil o studiový středoformát, který ale mou současnou zrcadlovku Canon EOS 5DSR nemohl nahradit úplně ve všem. Horší citlivost na světlo, pomalejší, menší rozlišení. Ale zase na druhou stranu dokonalé barvy, dynamický rozsah a skvělé objektivy.

A v té době jsem začal aktivně dělat pro vás, milí kolegové, workshopy a kurzy. Ukazoval jsem vám namistrovaně svého „Blada“ a vy jste žasli, jak úžasné fotky z toho lezou, jak je to obrovské, těžké, železné, pomalé a že to vypadá jako z pravěku. A měli jste ve všem pravdu. Výstupy z Canonu s L-kovými skly proti fotkám z této pekelné krabice byly o třídu jinde. To se ale změnilo zhruba v listopadu loňského roku, kdy mi na foťáku přistála na test první Sigma ART. A zjistil jsem, že moje tělo (myslím to canoní) rozhodně nebylo limitující veličinou kvality mých fotek. Nové obrázky, vytvořené spojením 5DSR + Sigma ART mi vlily opět radost do žil a já si focení Canonem užíval jako za starých časů, když jsem přešel z APSC na FullFrame. Prostě mazec. A tahle eufórie mě drží do teď.

Jenže pak jste se na mých workshopech začali objevovat vy, majitelé těch malých, trapných bezzrcadlových Soňáků, kterým se přece každý FOTOGRAF musí vysmát. Přece to vypadá jako dětská hračka a když na ni nasadíte 135 mm Sigmu, tak za ní není foťák ani vidět… No jo, ale jak to, že z té hračky lezou takové fotky?! Inu, nedalo mi, než vyžebrat od Sony CZ na čtrnáctidenní zápůjčku jejich nejnovější model α7R IV. Technické parametry položily mého Canona na záda. O 10 Mpix větší rozlišení, rychlejší seriové snímání, o téměř 2EV vyšší dynamický rozsah (WTF? Má to skoro stejně jako Hasselblad, skoro 15EV!). To jsou ale pořád jen čísla. Tak do něj Canóne… Jenže… jak to napsat slušně. On ten foťák prostě funguje. On dělá přesně to, co od něj čekáte. Kde že ty časy jsou, kdy fotograf musel mířit modelce nějakým ostřícím bodem kus od kraje snímku na oko, překomponovat a docvaknout. Tady si zapnete inteligentní autofocus a ta mrcha vám to oko modelky prostě najde ať je kdekoli a ostří na něj autmaticky… A ještě k tomu tak hnusně rychle, že dokážu vyfotit 5x víc fotek za stejný čas než s mým starým mazlem. Navíc je ještě o půlku lehčí a tišší, takže na svatbách v kostele to může být docela pohodička, nechat si viset 2 tělíčka na krku, střídat je dle potřeby a nerušit svatebčany kulometnou palbou.

No a pak se podíváte na výsledné fotky. A prostě vám není jasné, jak to udělali. Že to prostě skoro nešumí. Že je to tak krásně ostré jak se skly od Sony tak se Sigmami ART, že to prostě nahradí tu starou těžkou příšeru  (a teď myslím bohužel i toho mého Hasselblada), který je lepší snad jen v tom, že má 16bitové barvy a Sony jen 12bit. Ale to pozná opravdu jen málokdo a musel bych fotit produktovou fotku, kde každý milimetr odchylky barev od reality je průšvih.

Zkrátka, zamiloval jsem se. A bojím se, že časem podlehnu jejím svodům. Zatím si pořád říkám: „Vole, nepotřebuješ ji, máš super foťák!“ A to opravdu mám. V 90 % případů rozdíl na výsledku poznat nebude. Ale pak jsou ty situace, kdy se ke stejnému výsledku prostě s tou Sonicí doberu jednodušeji. A já už jsem starej a línej. Takže pokud jsem někoho z vás nahlodal, nebijte mě… Já za to nemůžu. To oni! To Sony!

Čau!